Jdi na obsah Jdi na menu
 


. 

 

 
V tom roce
 
 

Zpočátku jsem o závodění se psy nechtěl ani slyšet. Vždyť pro mě, aktivního běžce, to byli jedni z úhlavních nepřátel. Když jsem si Baaru dostatečně oblíbil a v Harrachově shlédl psí závody, řekl jsem si, proč to nezkusit. Fyzickou i technickou průpravu mám, také Bára už nabrala dost zkušeností ze závodů ve spřežení, dáme to dohromady.

 

Zežloutlo listí, vzali jsme kolo a začali s přípravou. Přihlásili jsme se rovnou na mistrovství republiky, které se mělo konat v lednu ve Vysokém nad Jizerou. Týden před šampionátem jsme se přemístili na jednu horskou chatu ve Vítkovicích v Krkonoších a po okolních loukách zkoušeli, jak se ten skíjerink vlastně jezdí. K našemu zklamání se pro špatné sněhové podmínky závody zrušily. V tom roce devadesátem prvním se začátkem února ještě konaly závody na Zadově, tam jsme však nejeli. A tak si Bára ve spřežení českých horských psů alespoň zaběhla březnovou Ledovku.

 

 

V létě jsem natrvalo přesídlil z pražského severu k blízkosti Hostivařského lesoparku. Honza a Maruška Klírovi mi poskytli jednu světničku, a Gak mě hlídal pod oknem. Z okna jsem viděl k sousedům na zahradu, kde pobíhala Bára.

 

V prosinci se konaly závody na Komáří Vížce, kterými začínala zimní sezóna. Sbalil jsem lyže, krosnu a vyrazili jsme s Bárou do Krušných hor. Tenkrát ještě tramvají, vlakem a autobusem … Ubytovali jsme se v hotelu Komáří Vížka, v nadmořské výšce 806 m. Já v jednom z pokojů a Báru si vzal topič přes noc do kotelny.

 

Závody na Komárce, připravované Pepou Samem Křivánkem (který nás před pár měsíci navždy opustil) a Michalem Polesným, jsme zvládli. I když to bylo jenom páté místo, nenechal jsem se odradit a začal spřádat další plány

 
 
 
… pokračování:  V penzionu nad Jáchymovem
 
 
 

fb