Papežštější než papež
aneb počátky skijöringu v Čechách
V sobotu 4. března 2000 jsem si užíval. Byl jsem o víkendu výjimečně doma, pil ranní kávu, četl noviny a nabíral síly. Již to občas potřebuji. Nejsem zrovna nejmladší a regenerace ztracené energie neprobíhá již tak rychle jako dříve. Noviny odebírám jedenkrát týdně a úplně to stačí. Čtu je stejně rychle jako za komunistů, protože autocenzura redaktorů zlomených v pase před chlebodárci je stejně děsivá teď, jako za totáče. Na straně třináct deníku Právo jsem zpozorněl. Z fotky na mne hledí Honza Horák se svým huskym. Obsažný článek nesl název „Světový šampión v jízdě na lyžích tažených psem bydlí v paneláku“. Dočetl jsem, že vyhrál I. mistrovství světa čistokrevných plemen ve skijöringu někde v Tyrolských Alpách v Rakousku, a že druhé světové klání v roce 2001 již v otevřených závodech bude kdesi na Aljašce. Řekl jsem si „a je to tady“. Honzu Horáka znám ze závodů. Je to dobrý kluk a zlatá medaile je v dobrých rukou. Myslím, že byl první, který výkonnostní lyžování se psem povýšil na vrcholový sport.
Na okna zaútočila sněhová přeháňka a já se radoval, jak dnes nevytáhnu z domu paty. Nikam jsem nespěchal a vyndal z archivu fotografie. Ta jedna, z února 1984, zachycovala první sportovní klání lyžaře se psem v Peci pod Sněžkou, na rovince mezi Husovou boudou a tehdejší Stalingradskou. Tu disciplínu jsme nazvali skijöring, a již 16. 3. 1985 se na startu prvního oficiálního závodu v ČSSR v mushingu - disciplíně skijöring, sešlo 18 závodníků. Start byl pod Hrnčířskými boudami s cílem u Kolínské boudy, v délce cca 15 km. Historie této nové sportovní disciplíny byla odstartována a znám první vítěz. Pavel Kobr s ČHP Artisonem. V roce 1986 Klub českého horského psa pořádal již závody čtyři. Ten z 20. 1. 1996 na šumavském Zadově má další prioritu. Stává se I. mistrovstvím ČSSR ve skijöringu v době, kdy na světě o této disciplíně ani nehovořili. Čtrnáctikilometrovou trať na perfektních tratích ujel nejrychleji Václav Kůrka s ČHP Ciranem.
V nově založeném klubu psů severských plemen došlo ke třenicím. Ostré lokty dělaly místo dravějším funkcionářům, kteří vzali závodní řád ESDRY a přehlíželi všechna jiná plemena než severská (huski, malamut, grónský pes, samojed). Skijöring vyškrtli ze svých závodů a ty naše v této disciplíně začali bojkotovat. Na západě se přece jezdí třída skandinávská (lyžař se psem, který táhne sáňky zvané pulka, dovážené na 20 - 25 kg na psa) a ta je ta pravá. Ani naše argumenty, o disciplíně čistě národní, nebrali v potaz. Modly byly vztyčeny. Spodní prádlo opět zhnědlo. Jak příznačné pro tento národ. No a tak se začaly stavět pulky a volný pohyb psů v těsném kontaktu s lyžařem byl pro psy nahrazen těžkou dřinou v ojích v podstatně pomalejším tempu, kdy lyžař se stával nezpoceným doplňkem.
Dnes se zapřahá v otevřené třídě, co čtyři nohy má, a tehdejší mravokárci se přes dobrmany a alaskány dopracovali až k loveckým ohařům, kteří snesou všechno ostatní, jen ne dlouhodobý chlad. No a skijöring? Patnáct let se muselo čekat, až jej na západě „vymyslí“ a uspořádají dokonce mistrovství světa. Teď již skijöring neodmyslitelně patří ke každým závodů v mushingu, kde někdejší skandinávskou třídu připomíná pouze jediný závodník občas se na startu objevující spíš jako kuriozita.
Stydnoucí kávu jsem dopil a dočetl noviny. Zalitoval jsem, že při mém věku větší tréninkové dávky již nezvládnu, ale na druhou stranu mohu s příjemným pocitem a notnou dávkou sebeuspokojení konstatovat, že čeští horští psi v individuálních disciplínách se se svými páníčky řadí mezi nejlepší.
(z článku Petra Hanzlíka)
Spřežení - zpravodaj Klubu českého horského psa, č. 43/1999
