Konečně jsme vyrazili na výlet. Sliboval jsem jí to dlouho. Aby si užila přírody. Z našich společných výběhů už dnes tak moc odvázaná není.

Naším cílem byla východní část lesoparku. Zdoláváme místy více než deseti procentní stoupání, které tu často testuje běžce i cyklisty. Protože nás otravují cizí psi, raději odbočíme na strmý sráz ostrožny zvané Kozinec.

Pěšina vede po vrcholech křemencových desek, které tu byly tisíciletími vyvrásněny do téměř svislé polohy. Pod námi zeje hluboká prázdnota. Jen neuklouznout!

Zarostlými a sotva znatelnými cestičkami dorazíme na plošinu, kde v dávnověku stávala opevnění hradiště zvaného Šance. Louku obejdeme po méně frekventovaných cestách. Hradištní valy jsou zde stále ještě patrné.

Své pachové stopy zanecháváme na stezce vedoucí vysoko nad vodní hladinou. Po překonání rokle pokračujeme kolem „Farmy u včelaře“. I koně tu mají zelenou (tabulku s piktogramem).

Vyvýšené dřevěné plošiny, skokanské můstky vybudované ze dřeva, kamení a hlíny. Nepřeberné množství klikatících se, vzájemně se propojujících i křižujících cestiček, prudké srázy mezi stromy. To vše tvoří přírodní sjezdový areál. V minulosti jsem viděl odtud odvádět „po svých“ nejednoho extrémního daunhilového bajkera. Žádný z nich nás tu dnes neohrožuje.

Ale co ta černá skládka!?

Ponořila se do chladných vln a já se zakousl do prvního krajíce. V mžiku byla u mě a loudila. Dokoupala se až po svačině.

Vystavil jsem tvář slunci, i když ho moc rád nemám. Babí léto ano. Přichomejtla se ke mně. Krásný oči naší fešandy žadonily, „kdy už konečně poběžíme?“ Dneska ne.

Chvíli pokračujeme po Vyhlídkové. Tranzistory rybářů, azbuka výletníků i důchodkyně bez holí (ale s hůlkami). Raději pryč odtud. Do strmého svahu zarostlého řídkým lesem a hustým křovím.

Míjíme dva milence. Jenom kůži si nesvlíkli. To musí být adrenalin.

Po překonání více než padesáti výškových metrů míjíme tabulku označující 305 m n. m., a po posečených lukách se vracíme na Šance. Mezitím se obloha zatáhla.

Sejdeme k vodě a „dáváme“ další koupel. Zatopenou nivu a bývalý meandrující račí potok překonáváme po 110 metrů dlouhé hrázi.

U vchodu na koupaliště jsem pozval fenku do bistra. „Objednala si“ tatranku, já si dal Staropramen.

Dál už jen po našich společných běžeckých stezkách. Úpěnlivě kontroluje „svůj“ rajón.

Vyrušuje ji černá kníračka, která nepřátelsky štěká a skáče. Její majitel ji stěží drží oběma rukama na vodítku. Naše seniorka je míjí bez povšimnutí. Bývalo to však jiné. Bára je obíhala a měla radost, jak její sokyně zuří. Časy se mění.

Na naši zahrádku se těšila. Svalí se do trávy a vyhřívá si kožíšek. Aby byla zase fitová.