Ta stará hlasitě chrápala v kuchyni, ta mladá se pro změnu spokojeně rozvalila ve verandě. I já to v červencovém podmračeném pozdním odpoledni na chvíli zalomil.

Až mě probudil neskutečný hurónský řev. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, kde jsem a co se nejen se mnou vlastně děje. Vystartoval jsem do kuchyně. Tam už u dveří čekala vyděšená (a téměř hluchá) Bára. Společně jsme vrazili do verandy. Chvíli jsem se rozhlížel, než jsem v přenosné plastové boudě objevil na zádech ležící Berry.

Rychle jsem za ní vlezl a snažil se ji z boudy vytáhnout, když v tom tichem „vesničky naší nestřediskový“ zaburácely další zoufalé výkřiky. Něco zákeřného drželo fenku za nohu a ne a ne ji pustit.

Bleskově jsem boudu oběhl a zíral na část tlapky čouhající z jednoho z dvou a půl centimetrových kruhových větracích otvorů v zadní části boudy.

Pokusil jsem se vyčnívající prst zatlačit zpět. Bezvýsledně.

Ve zmatku a beznaději jsem se po čtyřech rychle vrátil a znovu zaplul dovnitř za nešťastným a trpícím zvířetem. Uchopil jsem ji za nohu a ... najednou jsem ucítil její zrychlený horký dech, před mým obličejem se objevily její tesáky a hrozný nářek mi zatemnil mozek.

Jak namydlenej blesk jsem opustil místo činu.

A už jsem zase u z boudy vyčnívající části Berušky. Opatrně jsem oběma rukama zmáčkl její prst a pomalu jej zasunoval zpět do boudy. Po chvíli se mi to konečně povedlo. Oddychl jsem si.

Odměnou mi byl pohled na ke mně běžící patnáctiměsíční stvoření… to bylo najednou radosti a lásky.

Rozespalý a vyčerpán jsem kouknul na starou Báru. Ta spokojeně a bez zájmu o právě proběhnuvší záchrannou akci rozkousávala velké kusy linolea a papíru, které nedlouho předtím naše mladé zvíře vytrhalo z jí devastované podlahy.

Obě holky jsem odměnil piškotem. Spát už se nikomu z nás nechtělo.

A tak si naše historická exBeringova kennelka zažila další dobrodružství. Určitě to pro ni bylo zajímavé, možná více než dvojí návštěva Aljašky.