Eurocanicross 98

Malonne-Namur - Belgique, 3. - 4. 10. 1998

Po překonání dvou hranic a vzdálenosti 960 km se nacházím v městečku Malonne. Jsou 4 hodiny ráno. Holkám, co měly jet za námi, jsme se ztratili někde v Německu, o ostatních ani nemluvě. Snad mají mapu. Nás stejně zajímá jen vyvenčit psy (pět sibiřských hasek a dva české horské psy) a na chvíli si jít lehnout.

Slunce není vidět. Všude je vlhko a mlha. Chceme si jít prohlédnout trať. Pořadatel nám vysvětluje, kudy vede. Jediný Pavel rozumí. Mírně zvlněná trať 5 900 m dlouhá (jak ji známe z propozic) se mění v příkré klesání i stoupání s převýšením 100 m a je dlouhá 3 000 m. Takže se běží dvě kola. Divácky zajímavá, pro nás a psy už méně.

Jsme třetí nejpočetnější tým závodu. Přihlášeno je: Belgie 25, Francie 45, Anglie 1, Maďarsko 1, Lucembursko 1, Německo 4, Polsko 4, Česká republika 13 účastníků. Ze psů převažují krátkosrstí ohaři. Jinak tu jsou zastoupena všechna plemena, od psů typu jezevčíka po pyrenejského pasteveckého psa.

Start se blíží. Nejsme si jisti kvalitou soupeřů. Je tu podstatný rozdíl mezi námi a Francouzi, Belgičany atd. U nás je canicross příprava na zimu, tj. skijöring. Ve Francii a Belgii je canicross samostatný sport, sdružující i atlety. Jim sezóna končí. Tím se naše šance snižují.

Individuální závod mužů

Startovní nervozita končí. Jsme na trati. Kelt táhne naplno. Na povel „pomalu“ reaguje neochotně. I tak jsem klesání kluzkou pěšinkou prolítl 5 m dlouhými skoky těsně mezi stromy. První kolo je za námi. Ve druhém už Kelt polevuje. Nechápe, proč běháme dokola. Není na to zvyklý, ale stačí povel „vpřed“. Co by pro pána neudělal. Cíl je na dosah. Kelt „ztratil“ nohy, s pěnou u huby běží. Já sípám vedle. „Šikovný pejsek,“ říkám. Jen foťáky slyším cvakat. Takhle vyčerpaného psa tu ještě neviděli. Jen Beringa Františka Burdy. Pracovali naplno, celý závod. Oba.

Štafetový závod mužů

V neděli nás čeká novinka. Po druhém kole individuálního závodu je tu štafeta. Dvě hodiny odpočinku a znovu na start. Tříčlenné družstvo má před sebou 9 450 m kopcovité trati. Hromadný start 20 družstev v nás vzbuzuje nedůvěru. Po padesáti metrech se koridor zužuje na 2 m. Je jasné, že první v tomto místě bude udržovat tempo prvních 1 000 m, kde se nedá předbíhat.

Podařilo se. Naši běží na 1. a 2. místě. Začíná stoupání. S ním i široká cesta. Propadáme se na 4. místo. Honza Zima předává Františkovi. Já čekám. A už se blíží Bering. Táhne, ale František běží křečovitě. Stejně jako ostatní. Mění se pořadí. Vybíhám na 6. místě, těsně za Francouzem. Pomalu se vzdaluje. Musím to tempo vydržet. Najednou zvolňuje. Je mi to jasné, pes mu přestal táhnout. Mám výhodu. Kelt přestane táhnout až v cíli. Je tu příležitost.

V nejhorším klesání předbíhám. A ještě jednoho. Jsme na 4. místě. Začínáme ukrajovat kopec. Další je před námi. „Kelte, zaber,“ cedím mezi zuby. Povelu nebylo třeba. Soupeř uvolnil cestu. Jsme třetí. Cíl se blíží. Rovinka, a vidím dalšího. Vidina druhého místa nás žene vpřed. Ale nedaří se, je moc daleko.

Třetí místo je naše. Mám radost. Dokázal jsem to s českým horským psem.

Jiří Suchý

(Spřežení - zpravodaj Klubu českého horského psa, č. 40/1998)