Mě přivedl spíše canicross k běhu,

než běhání ke canicrossu

O canicrossu

Mě přivedl spíše canicross k běhu než běhání ke canicrossu. Nejdříve jsme se s naší fenkou Dorou věnovali bikejöringu. Vůbec mi tehdy nepřišlo na mysl, že bych mohl uběhnout třeba jen pět kilometrů … takovou dálku! Tak jsem to ani nezkoušel.

Začali jsme jezdit někdy na jaře v roce 2002 a na podzim jsme se poprvé rozhodli vyzkoušet závody. Sezóna toho roku byla obzvláště blátivá, a na to nebylo moje kolo stavěné. Po první závodní sezóně bylo mé kolo na odpis, a než bych kupoval a ničil další bicykl, rozhodl jsem se přes zimu raději zapracovat na své běžecké kondici.

Již na jaře jsem startoval na závodech v Hustopečích v kategorii canicross. Tento závod byl tehdy jediný off-snow závod po skončení zimní sezóny a šlo spíše o společenskou akci. Možná i proto se mi podařilo doběhnout na druhém místě za tehdejší canicrossovou hvězdou Michalem Chovancem.

To mi dodalo sebevědomí a téhož roku v létě jsme s rodinou vyjeli na dovolenou do Francie, v rámci níž jsme se zúčastnili Trophée des Montagnes, etapového závodu v Alpách … takové „Tour de France v canicrossu“. Pro mne je tenhle závod stále naprostým vrcholem všeho sportovního snažení. Bohužel však téhož roku přišel závod o hlavního sponzora a na několik let zanikl.

Během nějakých dvou tří let dalšího běhání se začaly dostavovat zranění a bolesti kolen. Dnes si myslím, že to bylo nesprávnou technikou běhu a nedostatečným protahováním. Začal jsem proto se psy závodit na koloběžce a dál jsem běhal už jenom bez psa.

Myslel jsem, že už se ke canicrossu nevrátím, ale parta francouzských pořadatelů obnovila zaniklou Trophée des Montagnes, a to byla pro mne výzva. Letní dovolené se v posledních dvou letech opět odehrály ve Francii.

Během období, kdy jsem běhal jen bez psa, jsem se naučil spoustu věcí a asi si i vylepšil běžeckou techniku. Přestože jsem teď starší, problémy s koleny zmizely (radši to zaklepu) a znovu běhám canicross. Z fenky Dory, která nás ke canicrossu přivedla, je teď aktivní důchodkyně. Závodí s ní náš syn a oba si vedou velice dobře.

Dnes už mě více oslovují delší běhy, takže typických závodů v canicrossu se zúčastňuji spíše příležitostně. O to víc si užívám komornější akce, jako je třeba Horský maraton Trhové Sviny – Hojná Voda nebo canicross-maraton, který se běžel na Pustevnách. Doufám, že se nás se psy sejde v příštím roce na těchto závodech zase o něco více.“

O Trophée des Montagnes

Trophée des Montagnes má několik zvláštností, kterými se liší od běžných canicrossových závodů (omlouvám se za ten výraz, připomíná mi to „běžný prací prášek“, ale nic lepšího mě nenapadlo).

Trať: Běžný závod je obvykle součástí závodů psích spřežení, nebo se souběžně koná třeba se závodem v bikejöringu. Pořadatelé se pochopitelně snaží o to, aby trať byla bezpečná pro cyklisty, ale tím pádem je trochu nudná pro canicross. Na montáně se běží jen canicross (a na spřežení a cyklisty se tak nemusí brát ohled). Trať pak může vést po prudkých stoupáních a klesáních, po úzkých stezkách úbočí hor, přes kořeny, kameny a brody.

Jen canicross: Na běžném závodě si běžec může připadat jako chudák. Canicross často startuje jako poslední kategorie, v době, kdy už je trať rozbahněna a rozježděna od spřežení, díváci už odcházejí a časomíra se těší, až to bude mít za sebou. Někteří musheři se na běžce dívají se směsicí soucitu (… chudák, musí běžet) a pohrdání (… tohle přece není žádné spřežení). Na TdM je canicross jediná a nejdůležitější disciplína, a to se stává málokde.

Hory: V Alpách je prostě nádherně.

Etapy: Délky etap jsou zvoleny tak, aby je uběhl normálně trénovaný běžec (zhruba od tří do deseti kilometrů). Kdyby byly dlouhé třeba okolo 20 km, jistě by soutěž nebyla tak populární. Přestože je poměrně snadné absolvovat jednu etapu, závod jako celek je neobyčejně náročný, zejména kvůli postupující únavě a možnosti zranění.

9 dnů: Trophée des Montagnes trvá devět dnů (od soboty do příští neděle). To je dost na to, aby se člověku vyplatilo trmácet se tisíc kilometrů (na víkend bych tam nejel), a přitom to není tak moc, aby se to nedalo ukrojit třeba z rodinné dovolené.

Když to shrnu: TdM je vymyšlena tak, že ji zvládne absolvovat i normální kondiční běžec, který chodí do zaměstnání, má rodinu, jednoho pejska, a ne moc času na trénink. Je natolik náročná, že člověk se vrací s pocitem dobře odvedeného „extrémního sportovního výkonu“. Současně je výzvou i pro absolutní canicrossové špičky. Navíc je zasazena do nádherného horského prostředí. Není divu, že se jí každoročně účastní více než stovka závodníků všech věkových i výkonnostních kategorií se psy nejrůznějších plemen.“

Jan Burian