Štafety

Jaké byly začátky historie canicrossových štafetových závodů u nás?

Zuzku a Standu Kynclovi získala pro individuální musherské sporty pohárová soutěž Centrum Cup 1993. O pár týdnů později již organizují Petříkovské závody a na jaře příštího roku i první rodinný canicross dvojic. O rok později vypisují na závodech v Petříkově u Velkých Popovic řadu kategorií, třeba manželů, sourozenců, rodiče a dítěte nebo kamarádů. Dvoučlenné štafety se běžely i v Kolovratech, kde jsem vyzkoušel novou variantu. První kolo jsem běžel s Baarou a po rychlé výměně psa druhé kolo s Beringem.

V roce 1998 se česká výprava zúčastnila v Belgii prvního Eurocanicrossu, kde se na závěr mistrovství běžely premiérově i tříčlenné štafety žen a mužů. Z obou závodů jsme si odvezli medailová umístění.

O rok později se tříčlenné štafety běžely poprvé i u nás, v rámci říjnových závodů BONO v Červeném Kostelci:

Stojíme s Jirkou Suchým připraveni převzít štafetu a vyrazit na poslední úsek. Postupně předalo ostatních pět štafet a my stále čekáme. Konečně vybíhám a daří se mi posunout naši sestavu o jedno místo kupředu. Jirka vybíhá ještě později a také dokončuje beznadějně poslední. V cíli jsme si ho dobírali: „Z toho si nic nedělej. Na to si zvykneš. S tím se naučíš žít.“

Složení štafet se u nás původně losovalo z předem přihlášených závodníků. Proto šlo o konečném výsledku pouze spekulovat a souboje na trati bývaly někdy velmi dramatické až do posledních metrů. Tenkrát, v Červeném Kostelci, si velký dort za 1. místo odnesli Míša Manová (vicemistryně republiky v canicrossu a později česká reprezentantka ve stýplu), jedenáctiletý Honza Sedlář a Tomáš Merta.

Způsob předávání štafety stanoví pořadatel. Většinou předávající běžec na konci svého úseku odepne psa (kterého převezme jeho pomocník nebo někdo z pořadatelů) a doběhne k přebírajícímu běžci, kterému štafetu předá dotykem.