Úspěch na mistrovství Evropy

Canicross vznikl zhruba před deseti lety ve Francii, mistrovství Evropy v canicrossu bylo v roce 2000 již třetím v pořadí. Jeho pořádání se ujali Švýcaři. Česká reprezentace tu nemohla chybět, protože chtěla navázat na své úspěchy z předešlých ročníků. A tak jednoho pátečního rána vyrazila na dlouhou cestu devítičlenná posádka závodníků se svými psy v tomto složení: Michal Merhaut a německý ovčák Brit, Tomáš Merta a sibiřský hasky Jimi, František Burda a český horský pes Bering, Jiří Suchý a český horský pes Kelt, Soňa Klikarová (mistryně Evropy 1999) a český horský pes Andy, Renata Horáková a výmarský ohař Derry, Linda Keltnerová a sibiřský hasky Jerry, Irena Mertová a sibiřský hasky Šedý a jako doprovod Pavla Kohoutová, která se osvědčila jako řidička i navigátorka. Nově otevřenou kategorii závodu, bikejöring (pes a cyklista), chtěli vyzkoušet také manželé Michael a Lenka Fiedlerovi s českými horskými psy Alfem, Meggy a Azrou. Z předpokládané bezproblémové jízdy, která měla trvat kolem dvanácti hodin, se stala svízelná dvaceti čtyřhodinová pouť přes dva státy Evropy. Na místě venčíme pod oblohou plnou hvězd, asi tři hodiny po půlnoci, ale neobejde se to bez hluku, protože každý pes, veden individuálně, se cítí jako vůdce smečky a temně vrčí. Je to nepříjemné, protože všichni závodníci okolo spí. Nám na spánek sice zbývá málo času, ale všechny naše kluky a holky zanedlouho čeká trať 7,5 kilometru, a tak rychle na kutě.

Soňa s Pavlou vstávaly se slepicemi a už v osm hodin hlásí: „Je to dlouhý a samý kopec.“ Soňa, která bydlí a trénuje v Krkonoších, říká: „Já se těšila na kopce, ale tohle je přece jen trochu moc.“ Po návratu z ranní obhlídky jí všichni dávají za pravdu. „Jestli se ještě oteplí, tak se upečeme. V Čechách je 15 stupňů C nad nulou a tady bylo včera šestadvacet,“ mávne rukou Michal, který s Lenkou přijel o den dříve.

Ani průběh dopolední prezentace závodníků nám náladu moc nespravil. Když jeden člověk musí dělat deset věcí najednou, trvá to při 120 lidech přece jen trochu dlouho. A aby toho nebylo málo, nedomluví se ani německy, ani anglicky. Naštěstí se po patnácti minutách podařilo někde sehnat překladatelku. Zato veterinární přejímka probíhala rychle a na úrovni. Každý pes musel mít tetování nebo čip, jinak nebyl připuštěn na start. S našimi psy nebyly žádné problémy.

Po přejímce spěcháme ke psům. Musíme je především pořádně napojit. V takovém vedru je nutné, aby každý pes vypil alespoň litr a půl vody, samozřejmě v dostatečném časovém předstihu a v několika dávkách. S postupujícím časem pálí slunce jako v létě. Nikdo by nehádal, že je konec září. Naším snem je alespoň malý rybníček, který by se hodil k osvěžení psů. Na poslední chvíli kdosi přibíhá a volá: „Hele, u toho hřbitova je kamenná nádržka s vodou.“ Do startu zbývá jen několik minut. Poklusem míříme ke hřbitůvku. Voda je čistá a studená. Komu nestačí povel „Hop“ nebo „Lehni“, musí psa zvednout a přitlačit. Přece jen to trochu studí. A fofrem zpátky. Prostor za startovní čárou se začíná plnit čtyřicítkou psů s jejich páníčky. Rozléhá se štěkot, který postupně sílí. Za chvilku není slyšet vlastního slova. Mohutná smečka psů vyje a huláká, připravena vyrazit. Mávnutí startéra je pro všechny vysvobozením. A už se naši kluci perou s nástrahami tratě. Po 50 m se startovní rovinka zužuje na 2 metry a trať se po kluzkých oblázcích prudce stáčí z meze, mezi vinicemi vede dál z kopce a pak většinou po loukách bez kousku stínu. Pole závodníků se začíná roztahovat. Zhruba v polovině trati vidím Jirku Suchého na druhé pozici, ale běží ztěžka. Michal, Tomáš a Franta jsou v první polovině pole. Každý bojuje s vedrem, jak umí. Naštěstí závod není nekonečný a v cíli na psy čeká vědro vody na polití i k pití.

Kategorie žen startuje jen několik minut po mužích. V čele závodu je Soňa. Běží vpřed, a jak se zdá, nikým neohrožena. Linda i Renata jsou v první desítce a snaží se pozice udržet. Po doběhu si jdeme všichni odpočinout. Náš klid ruší jen střelba. Střelecká soutěž se koná současně s naší, ale nám pořadatelé zapomněli dát vatu do uší. Všichni si pomalu zvykáme, jen Renatin výmarský ohař, jindy velmi neposedný, sedí jako bez duše.

Odpoledne se na start připravují cyklisté, tudíž i manželé Fiedlerovi s českými horskými psy. „Alf v tomhle vedru stejně nepoběží,“ rezignovaně vzdychne Michal. Jeho pes je huňatý, jako by právě přijel ze Severního pólu. A už jsou na startu. Závodník připravený za Lenkou jí vysvětluje, kam má uhnout, až ji bude předjíždět. Lenka se jen usmívá a kývá hlavou, že rozumí. „Tři, dva, jedna, vpřed.“ Povedl se krásný, téměř předpisový start. Nejlepší, jaký jsme viděli. Do cíle Lenka dojíždí unavená, s nohou zkrvavenou po pádu, ale s vědomím, že ji sebejistý borec nepředjel. Čeká nás večeře, zahrnutá do ceny startovného. Nic extra jsme sice nečekali, ale ta trocha špaget na umělém talířku nestála ani za řeč. Jó, takhle vepřové se zelím nebo svíčková, to by bylo! Po jídle prohlížíme výsledky a promýšlíme taktiku na zítřek. Ledacos se může změnit. Ireniny narozeniny oslavujeme skromným usrkáváním kořalky před spaním. Než se nadějeme, jsme u stolu sami. Sice není tak pozdě, ale každý sbírá síly na zítřek. S vidinou druhých kol závodu jdeme také spát.

Probouzíme se do mlhy, která nás zachrání před dalším rámusem střelců. Ti na terče nevidí ani náhodou. Také je o poznání chladněji a našim chlupáčům se zvedá nálada. Čeká nás sprint na 1700 m a odpoledne štafeta. Cyklisté jedou tři kilometry. Všichni běží jako o život. Kdokoliv se může zlepšit a posunout o příčku výš. Výsledky však neznáme. Prý až večer, při vyhlášení. Chvilka krátkého odpočinku a už je před námi štafeta. Upřesňujeme jména našich dvou družstev: 1. Michal, Tomáš, Jirka, 2. Linda, Franta, Soňa. Další hromadný start. Michal a Linda rozbíhají. Netrpělivě čekáme, kdo bude předávat jako první. Francouz. Michal přibíhá jako čtvrtý, Linda asi v polovině startovního pole. Další čekání, ještě více napětí. A Tomáš je tady, přibíhá třetí. Na trať běží Jirka s malou ztrátou na druhého. Franta předává štafetu Soně. Na bednu to asi nebude stačit, ale posunuli se zjevně dopředu. Napětí vrcholí. V zatáčce se objevuje Jirka s českou vlajkou. Druhá příčka je naše. Než se stačí vydýchat, už je tu další náš zástupce Soňa. Posunula štafetu na sedmou příčku. I naši cyklisté si polepšili. Michal se posunul ze sedmého místa na šesté a Lenka, která jela druhé kolo s deseti čerstvými stehy na lýtku, obsadila místo jedenácté.

Vyhlášení výsledků probíhá jasně a srozumitelně. Loučíme se a sháníme výsledky, což je největší problém. Dočkáme se jich až po půl hodině. Vyjíždíme k domovu za šera, jsme unavení, ale spokojení. Tak příští rok v Čechách.

Petr Maryška (Pes přítel člověka 1/2001)

zleva: Pavla Kohoutová, Jiří Suchý, František Burda, český horský pes Kelt, Linda Keltnerová, Soňa Klikarová, Lenka Fiedlerová, český horský pes Andy, Renata Horáková, Tomáš Merta, za ním Michael Fiedler, Irena Mertová, Michal Merhaut a německý ovčák Brit